zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Klíč k úspěšnému boji proti změně klimatu leží v kulturní sféře

29.01.2018
Klimatické změny
Klíč k úspěšnému boji proti změně klimatu leží v kulturní sféře

 Rozsahem nevelká publikace Jak kultura utváří diskusi o klimatické změně Andrewa J. Hoffmana, přináší do českého prostředí důležitý rozměr debaty o změně klimatu.

Především v tom, že hlavní překážkou, která v posledku brání zásadním politickým krokům v ochraně klimatického systému Země, není nedostatek vědeckého poznání, ale kulturní nedorozumění, nebo dokonce podvědomá slepota k racionálním argumentům.

Kniha Andrewa J. Hoffmana vznikla v roce 2015, nyní vychází díky Masarykově univerzitě v českém překladu. Ambicí textu bylo přinést čtivé shrnutí studií z posledních let, nezatížené vědeckým jazykem, které naznačí východiska z patové pasti debaty o změně klimatu.

Pravda a důvěra

Základní problém se dá shrnut jednoduše: přestože věda chrlí stovky vysoce kvalitních studií o probíhající změně klimatu, veřejnost zůstává k těmto varováním hluchá. Důvodů k takovému chování je několik, hlavním je podvědomá neochota takové myšlenky vůbec přijmout. A to kvůli tomu, že všechna sdělení filtrujeme přes naše kulturní zázemí, řízené takzvanou kulturní identitou. Jednoduše obvykle věříme tomu, čemu věří členové naší rodiny a našeho společenství.

Jenže změna klimatu je natolik složitý problém, že zpráva o něm vyvolává nedůvěru. Tato nedůvěra má hned čtyři formy. Nedůvěra k poslům, které zprávu přinášejí, tedy ochráncům životního prostředí, levicovým politikům a vědcům. Nedůvěryhodný je ale i samotný proces vzniku zprávy, tedy vědecký konsensus o klimatické změně. Nedůvěra panuje i ohledně výsledku vědeckého bádání, tedy v samotné zprávě o příčinách změny klimatu.

A nakonec důvěru nebudí ani navrhovaná řešení - ta podle odmítačů klimatické změny míří proti svobodě s cílem vytvořit silný státní dohled, chcete-li zelenou diktaturu.

Ne více informací, ale pevnější názory

Z této pasti nedůvěry vyrůstá další argumentační vrstva, která podporuje předem vytvořené odmítající stanovisko. Například o ekonomické setrvačnosti, která vidí minulost jako optimisticky vyzkoušený model, zatímco budoucnost má sice nejasné, ale o to děsivější kontury.

K tomu se přidává diskuse v médiích a na sociálních sítích. Média jako taková lepšímu přijetí změny klimatu nepomáhají. Důvodem je opět složitost tématu a tím pádem předpokládaná malá přitažlivost pro čtenáře. Některé zaběhané novinářské postupy, jako například prostor pro oponentní hlas, také vytvářejí pocit, že vědecká shoda je v otázce změny klimatu nižší, než tomu ve skutečnosti je. Média navíc v posledních deseti letech procházejí hlubokou proměnou, v jejímž důsledku mají redakce podstatně méně peněz na novináře specializované na životní prostředí. Podle Hoffmana pracuje v pěti největších celonárodních novinách v USA pouhých dvanáct environmentálních redaktorů.

Sociální sítě představují další krok v sebepotvrzujícímu se přístupu ke světu. Jednak samotné jejich technologické podloží napomáhá vytváření podobně smýšlejících kmenů, jednak je v mlze neurčitosti zdrojů snadnější vytvářet pseudovědeckou argumentaci odpůrců. Hoffman to shrnuje lakonicky: ,,Internet z nás nečiní lidi více informované, ale více si jisté svým názorem."

Dobrá zpráva

A v čem by mělo spočívat řešení, pokud chceme toto kulturní schizma překlenout? Autorovy návrhy nepřinášejí nic revolučního. Řečeno biblickým jazykem jde o hlásání dobré zprávy, případně nabízení otevřené náruče názorovým oponentům. Například v hledání společně uznávané autority, která může změnu klimatu a její důležitost zprostředkovat, tak jako to dnes dělá papež František.

Klíčovými budou podle Hoffmana lidé, které nazývá klimatickými makléři. Ti musí vzejít z tábora dnešních oponentů, tedy zejména podnikatelských kruhů závislých na fosilních palivech a politické pravice. Ve chvíli, kdy tito lidé začnou mluvit o čistých technologiích nebo adaptačních opatřeních, bude podle něj vyhráno.

S tím souvisí i větší ochota vědy nechat si dívat pod prsty, respektive diskutovat s veřejností o metodách své práce. A také změnu klimatu prezentovat na úrovni uchopitelnou jednotlivci, tím, co je jim blízké a co je může bezprostředně ovlivnit.

Za velikou louží

Kniha Andrewa J. Hoffmana cílí na amerického čtenáře, v tom je její největší omezení pro české prostředí. Pokud debatu o změně klimatu utváří právě kulturní prostředí a tradice, jsou v tomto směru rozdíly mezi USA a Českem velmi podstatné.

Jak upozorňuje i česká předmluva, v české realitě nefunguje v otázce změny klimatu pravo-levé stranictví podle amerického vzoru. Některé parlamentní strany se staví ke změně klimatu značně skepticky, na druhou stranu zastánce i odpůrce najdeme ve všech parlamentních stranách. Především ale v české kotlině téma změny klimatu nikdo nezvedá, zřejmě z pocitu, že nepřinese žádné politické body.

V českém prostředí také příliš nerezonuje klimatický skepticismus spojený s náboženským pohledem na svět. Ten je v posledku skryt za myšlenkou, že lidé nemohou mít takovou moc nad božím dílem - Zemí, aby ji mohli ovlivnit, nebo dokonce zničit. Stejně tak je v Česku neznámá síla kazatelů, kteří by takové myšlenky s vážnou tváří šířili pomocí moderních médií.

Mluvíme jiným jazykem

Naopak podobná situace jako v USA panuje i v českých mainstreamových médiích. I ty trpí nedostatkem odborných novinářů. Hoffman v knize dává do souvislosti rušení zpravodajských štábů s tím, že lidé nejsou ochotni číst komplikované texty o změně klimatu. Příčiny však spočívají jinde, zejména ve zmíněném obrovském propadu finančních příjmů médií, kvůli němuž si nemohou dovolit odborné novináře. To nahrává jednoduššímu přístupu do médií pro nejrůznější PR materiály, což hraje do karet oběma stranám: jak těm, které změny klimatu popírají, tak jejich zastáncům .

Také volání po větší otevřenosti vědecké sféry je v českém prostředí komplikované. Za prvé, nutí vědce k větší popularizaci, za niž je ovšem vědecká obec neodměňuje. Za druhé, právě téma změny klimatu nutí vědce k jasnému stanovisku, které většinou chápou jako (nepatřičný ) aktivismus.

Hoffmanova publikace každopádně přináší ojedinělý příspěvek k debatě o klimatické debatě. Nakonec se sice přece jen úplně nevyhnula vědeckému vyjadřování a jako kuchařka pro klimatické popularizátory tedy fungovat nebude, poučeným čtenářům ale přináší na malé ploše mnoho inspirujícího materiálu pro další úvahy nebo testovaní v praxi. Ideální by bylo ve spolupráci s autorem, který koneckonců české prostředí zná a českou verzi své knihy pokřtil letos v Brně, vytvořit podobnou studii zaměřenou na české, nebo šířeji středoevropské prostředí.

Andrew J. Hoffman - Jak kultura utváří diskusi o klimatické změně. Masarykova univerzita Brno 2017, 136 stran.

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
19
2. 2018
19.2.2018 - Seminář, školení
Praha, Hotel Olympik
BUREAU VERITAS CZECH REPUBLIC, spol. s r.o.
20
2. 2018
20.2.2018 - Seminář, školení
Praha
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí